V pondělí si otevřete dokument, který máte do pátku odevzdat. Zíráte na prázdnou stránku, zkontrolujete poštu, pak zprávy. Odpoledne si řeknete: „Zase prokrastinuju. Co je se mnou špatně?“
Možná nic zvláštního. Možná je úkol nejasný, chybí vám podklady nebo máte oprávněný strach z reakce šéfa. Příčinu má někdy smysl hledat: když nevíte, co se po vás chce, samotná disciplína to nespraví. Jenže otázka „proč jsem takový?“ vás může zaměstnat tak dlouho, že se k dokumentu vůbec nevrátíte.
Psychoterapie a koučování zaměřené na řešení nabízejí jiný začátek rozhovoru. Potíže uznají, ale nevyžadují vždy podrobný rozbor jejich původu, než se člověk začne ptát, jak by měla vypadat užitečná změna. Arnoud Huibers vyvinul techniku dvou kruhů v roce 2003 a později ji popsal společně s Benem Furmanem: jeden kruh zachycuje, co už člověku pomáhá, druhý to, co si přeje změnit.[1]
První kruh: co už máte k dispozici
Představte si dva kruhy, jeden uvnitř druhého. Do vnitřního patří věci, které fungují a o které se můžete opřít; do vnějšího vaše přání ohledně změny.
Zkuste si představit člověka, který říká: „Nikdy nic nedotáhnu.“ Taková věta zní jako popis celé osobnosti. Přesto třeba minulý týden dokončil nepříjemný telefonát, každý měsíc odevzdává vyúčtování a při práci s kolegyní umí rychle ujasnit zadání. Tohle není důkaz, že si své trápení vymyslel. Jsou to údaje, které věta „nikdy nic nedotáhnu“ vynechala.
Do vnitřního kruhu Huibers a Furman zapisují schopnosti, vztahy, nedávné úspěchy i věci, které fungují a které si klient přeje zachovat. Ptají se například, co se mu nedávno povedlo a jak to dokázal. Který kus toho postupu by se dal použít znovu?[1]
U pondělního dokumentu to může být docela obyčejný objev: „Když jsem minule dostal příklad hotového výstupu, napsal jsem osnovu za půl hodiny.“ Příklad si můžete vyžádat. Případně zjistíte, že vám vyhovuje začít mluvenými poznámkami, nikoli prázdnou stránkou. Stačí si všimnout, v jakých podmínkách se práce už někdy pohnula.
Druhý kruh: co chcete vidět místo problému
„Chci přestat prokrastinovat“ je pochopitelné přání. Nedá se však snadno poznat, co přesně máte udělat v úterý ráno. Vnější kruh proto sbírá popisy chtěné změny: co byste rád zvládl, zlepšil nebo se naučil. Autoři přímo uvádějí příklad, kdy se „nechci už odkládat“ mění na „chci se do úkolů pustit dřív“. Cíl má dávat smysl člověku, který s ním bude žít, ne jen jeho šéfovi nebo kouči.[1]
V našem modelovém příkladu může znít konkrétněji: „V úterý pošlu kolegyni hrubou osnovu, aby mi řekla, jestli jsem zadání pochopil.“ Hrubá osnova není hotový dokument. Zato je poznat, jestli vznikla, a její zaslání může pomoci ověřit, zda zadání chápete. Chybějící podklady nebo rozhodnutí o prioritách ovšem musíte řešit se zadavatelem.
Tady má metoda hranici, o které se v motivačních textech moc nemluví. Když vám šéf zadá práci na tři dny a termín je zítra, vhodnou dovedností není „lépe se motivovat“. Potřebujete vyjednat priority, termín nebo pomoc. Kruh se má dotknout skutečného problému, ne ho překrýt milým slovem.
Kde jste teď na stupnici?
Po naplnění obou kruhů autoři navrhují vybrat jeden či dva cíle a zeptat se na stupnici od nuly do deseti, kde člověk právě je. U komunikace s kolegyní si v našem příkladu dáte čtyřku. Číslo samo nic neměří jako laboratorní přístroj; pomáhá začít konkrétní rozhovor. Co už děláte, že jste na čtyřce? Co by bylo vidět, kdybyste se dostal o malý kus dál?[1]
Třeba už víte, komu napsat, ale nemáte formulovanou otázku. Posun na pětku pak není „stanu se disciplinovaným člověkem“. Je to zpráva, kterou v úterý pošlete spolu s osnovou: „Mám návrh. Můžeš mi prosím do středy říct, jestli mířím správně?“ A pokud zjistíte, že kolegyně nemá čas, nezískali jste důkaz vlastní neschopnosti. Získali jste informaci a můžete oslovit někoho jiného nebo zpřesnit očekávání s vedoucím.
Stupnice je jen mapa, do níž si tužkou zakreslíte, co máte a kudy by se dalo vyrazit. Není třeba předstírat, že znáte celou trasu.
Pět minut pro vlastní dva kruhy
Jako krátké domácí zamyšlení inspirované touto technikou si nakreslete dva kruhy, jeden uvnitř druhého. Do menšího napište několik věcí, které vám v podobné situaci už někdy pomohly: člověka, na kterého se můžete obrátit, způsob práce, který vám sedí, nebo chvíli, kdy se problém projevil méně. Do vnějšího napište, jak by vypadala malá pozorovatelná změna. V práci to může být odeslaná osnova; v osobním životě třeba zpráva blízkému s návrhem konkrétního času na rozhovor. Vyberte jednu změnu, která je opravdu vaše. Pak si položte otázku: „Co z vnitřního kruhu by mi pomohlo udělat první krok k té vnější věci?“
Tohle je domácí úprava rozhovorové techniky, nikoli náhrada práce s terapeutem. Původní postup počítá s člověkem, který se ptá, zapisuje vaše vlastní slova, uznává potíže a pomáhá vyjasnit cíle; dva kruhy nejsou test, který můžete vyplnit správně nebo špatně.[1]
Ne každý potřebuje začít krokem. Někdo potřebuje odpočinek, bezpečí, změnu pracovních podmínek nebo odbornou pomoc. Pokud vás úzkost, deprese či vyčerpání výrazně omezují, opakují se nebo se zhoršují, neberte neschopnost „pohnout se“ jako osobní selhání a proberte ji s odborníkem. Pokud jste v bezprostředním ohrožení nebo uvažujete o sebepoškození, vyhledejte okamžitou krizovou či zdravotnickou pomoc. Rozhovor o tom, co chcete jinak, může být užitečnou součástí pomoci; není důvod dělat z něj jediný správný druh terapie.
Pro přístup zaměřený na řešení jako celek existuje výzkum: souhrn dřívějších výzkumných přehledů vydaný v roce 2025 našel příznivé výsledky u dospělých, mimo jiné v posunu k osobním cílům. Jeho autoři volají po kvalitnějších studiích. To není důkaz, že právě tento list papíru funguje jako samostatná léčba, ani že se u každého vyplatí přeskočit otázku „proč“.[2]
V pondělí večer možná budete pořád unavení a dokument stále nebude hotový. Ale pokud už víte, jak vypadá první verze osnovy a komu ji ukázat, problém má o něco ostřejší obrysy. A s těmi se pracuje líp než s rozsudkem „jsem prostě takový“.